Přehrajte si v hlavě, kolikrát jste podobná tvrzení slyšeli. Tento přetrvávající mýtus je živnou půdou pro jazykový business točící se kolem předškolních dětí (proklamující čím dříve, tím lépe), jehož cílovou skupinou jsou vystrašení rodiče, kteří nakonec chtě nechtě podlehnou nátlaku a za kroužky angličtiny či přímo anglickou školku systematicky připlácejí. Ti ambicióznější pouští pohádky v angličtině a snaží se o výchovu v bilingvním prostředí. Nechtějí totiž prošvihnout citlivý věk, ve kterém se dítě ještě jazyk může přirozeně naučit. Pak už to přece nepůjde.
V experimentálních výzkumech týkajících se osvojování jazyka však dospělí standardně vycházejí jako lepší studenti než děti (ačkoliv děti se skutečně vyznačují mimořádnou schopností v jedné oblasti a tou je výslovnost). Dospělý mozek má totiž na rozdíl od toho dětského již mnoho za sebou a dokáže např. mnohem lépe pochopit nový jazykový systém, protože ho aplikuje na ten, který již zná ze své mateřštiny. Dospělí studenti se toho také dokážou naučit mnohem více a za kratší dobu, protože se umějí soustředit, jsou trpěliví a efektivně využívají analytické schopnosti.
Je mnoho důvodů, proč se může zdát, že se děti učí rychleji. Studie často zmiňují čas, který děti učením stráví. Podívejme se na příklad bilingvní rodiny, která se přistěhuje do cizí země. Jejich dítě, které nastoupí do místní školy, bude denně zhruba šest hodin v kontaktu s cizím jazykem v přirozeném prostředí, kdežto rodič, který jednou týdně navštíví hodinový kurz, ho bude dohánět jen stěží. Neznamená to ale, že by se za stejných podmínek učil jazyk pomaleji.
To, že se jazyk (nebo jakoukoliv jinou dovednost) můžete naučit i ve velmi pokročilém věku, opakovaně potvrzuje i výzkum neuroplasticity mozku.
Mgr. Tereza Najberková, metodička jazykové školy